Po dlouhých úvahách jsem vyrazil na slepé rameno řeky. A vyplatilo se! I v prosinci zde berou kapři.

Text: Jiří Skladowski foto: autor

Když se rozhlédnu kolem sebe, je mi do smíchu. Oba pruty na břehu, do boxu s rybářským harampádím mi sněží a ještě jsem si shodil otevřenou krabičku s žížalami. A co! I kdybych již nic neulovil, stálo to za to. Co nejrychleji nahazuji, tentokrát oba pruty. Ani nemíchám krmení, které jsem si pečlivě doma připravoval. V puse jemně žvýkám kousky rohlíku a házím je ke splávkům.

Chvilku se drží na hladině a pak pomalu proklouzávají dolů. Zůstávají po nich kouzelné drobné bublinky. Ze snění mě vytrhne další záběr. Vlastně jsou všechny stejné. Jemné oťukávání a za chvilku rozvážný rozjezd. Po zaseknutí je jasné, že se předchozí příběh zopakuje. Když se kapr přiblíží ke břehu, snažím se jednou rukou pořídit pár fotek. Obě ruce mám už ale prokřehlé, neboť jsem si v tom shonu ještě nevytáhl rukavice.

Ony si to ty potvory určitě řekly, že se mnou končí čas romantiky a začíná čas řízků,“ směje se dobrosrdečně kamarád

Tentokrát kapříka opatrně vytahuji a ze zvědavosti ho měřím – má 45 cm. Je to málo, nebo hodně? Na prosincové lovení v malé vodě je to královská míra. Opatrně nořím ruce s kaprem mezi krystalky ledu na hladině a koukám, jak mi mezi prsty ten zázrak ujíždí pryč. Ruce pekelně řežou, když je vytahuji z vody, ale kdo by se o to staral.

S šestým vytaženým kaprem to už nevydržím a volám kamarádovi

„Ahoj parde, kde se flákáš? Říkal jsi, že jedeš hned za mnou.“

„No, připravoval jsem k obědu ovarové kolínko a nějak se mi od něho nechce. Nic to nedělá viď?“

Pokouším se kamarádovi sdělit celý dlouhý příběh s tím, že na konci ho chci donutit, ať osedlá moped a jede za mnou, jenže po půlce telefonátu je na druhé straně jen pípání. Je mi jasné, že ovarové koleno doma osiří a Dan bude za čtvrt hodiny tady. Když se ukáže, ani nestihne pozdravit a hned ze sebe sype: „Tak co, ještě to bere? Určitě už ne, že jo? Zase budu mít pech.“

Když mu odpovím, že mám vytažených deset kapříků, nevěří mi a hledá za vším nějakou lumpárnu, jak ho dostat od voňavé kuchyně. Jenže jako na potvrzenou se splávek znovu rozjede a mizí pod vodou.

Lehce zaseknu a ryba teď jančí trochu jinak než ty ostatní před ní. Místo kapra zdolávám tentokrát tlouště. O co ryba více blázní zezačátku, o to více se tloušť nechává bez boje dotáhnout ke břehu. Opatrně ho pouštím zpět do rodného živlu a po chvíli se daří zaseknout rybu i kamarádovi.

Při zdolávání mumlá něco o tom, že by ho zajímalo, co se tady děje, že tu v čase adventu takto blázní ryby jako někdy v květnu. Je vidět, že má radost navzdory tomu, že se jedná o dalšího tlouště. „Je to jasný, skončila doba kaprů a je tu doba kleňat. Ony si to ty potvory určitě řekly, že se mnou končí čas romantiky a začíná čas řízků,“ směje se dobrosrdečně kamarád.

Je nám dobře

Na hladinu dopadají další vločky a intenzita záběrů rapidně opadá. Stejně se nám podaří ještě přelstít několik kapříků a dokonce i několik malých cejnků – skaláků. Máme si toho určitě dost co říct, ale tak nějak chlapsky mlčíme.

Po delší době se zase probudí k životu můj splávek. Ryba si s rohlíkem chvilku hraje, než se ho rozhodne nasát. Zásek sedí, ale žádný velký souboj se nekoná. Když kapříka dovedu ke břehu a následně podeberu, musím se smát. Pokud bych si nějak představoval vánoční rybu, byla by to asi tato. Kapřík se mi skoro vejde do dlaně, ale je krásně buclatý a k tomu lysáček.

„Je čas skončit a jít do tepla,“ říkám.  Kamarád se chce ještě projít kolem vody a chvilku vláčet, ale mě to už táhne domů. Oba rozumujeme, co vedlo ryby k takové intenzitě příjmu potravy. A shodujeme se, že kartami v tomto případě zamíchala velká voda v týdnu, spolu s faktem propojení starého ramena řeky s vlastním tokem.

Balím, loučím se a těším se do auta. Když si ohřívám prokřehlé prsty u větráku, mám stále ještě před očima barevnou anténku splávku, na kterou dopadají sněhové vločky. A ta anténa pomalu mizí pod hladinou.