Na rozdíl od nás má chov ryb v Izraeli sice kratší tradici, ale zato pracuje s progresivnějšími metodami. Je to dáno skutečností, že chov ryb je limitován omezenou nabídkou povrchových vodních zdrojů, kdy je nutné nejen s vodou šetřit, ale zároveň hledat optimální způsoby jejího produkčního a rybářského využití.

Jiří Vostradovský, Pavel Vrána, Branislav Ličko, foto: autoři

To je asi to, co velmi pravděpodobně může v budoucnu postihnout i mnohé evropské země, včetně nás. V jedné z nejbohatších evropských zemí, Švýcarsku, už dokonce začali s povrchovou vodou a energií šetřit natolik, že budují nové velké rybářské hospodářství zcela závislé na geotermálním zdroji.

Současný stav sladkovodního rybářství  

Za hlavní chovanou rybu se v Izraeli už nepovažuje pouze kapr, ale využívají se další druhy ryb, o kterých se ještě v našem příspěvku zmíníme. Když po druhé světové válce českoslovenští občané v padesátých letech přijížděli do Izraele, byli mezi nimi i rybníkáři, jako byl pan Chramosta se svými syny z Mariánskolázeňska a další.

Podobně tomu bylo v případě polských občanů a rybářů i z mnoha jiných zemí. S novými lidmi se dostávaly do země nové myšlenky, nové zkušenosti a různé pohledy na produkci ryb.  Rozvoj vědeckého bádání s praktickými dopady na zemědělství se brzy projevil i v rybářství. Vše nové z oboru ve světě bylo v Izraeli okamžitě zhodnocováno a vhodné často i využito. Přesto se kapr, dovezený ze střední Evropy, podílel na počátečním rozvoji izraelského rybníkářství nejvýznamněji.

Nedostatek vody pro chov ryb se projevil zvláště mezi lety 1980-1990, kdy proto byly rybářským výzkumem vyvinuty nové metody chovu a využity nové druhy ryb. Úspěch se dostavil, když se na rybnících z 1m3 vody dařilo získat 20–60 kg ryb/m3 (obvykle 0,5 kg/m2). Zvyšování produkce přinášelo současně také problémy.

Již v roce 1945 začala například produkci ryb negativně ovlivňovat řasa Pyrimnesium parvum a způsobovala na farmách produkční kolaps. Až vědci univerzity v Jeruzalému zjistili možnost její likvidace síranem amonným. Teprve pak mohla být produkce ryb v rybnících obnovena. Postupně začala domácí produkce ryb pokrývat 71,4 % z celkové roční spotřeby ryb (z rybniční plochy 1400 ha). V současnosti je plocha více než dvojnásobná a akvakultura pokrývá 72–73 % celkové spotřeby.

Pestré obyvatelstvo Izraele vyžadovalo časem na trhu i jiné druhy ryb než pouze kapra. Začalo se proto s chovem tilapie Oreochromis aureus, která v potravě kaprovi nekonkurovala. Následovaly polykultury s cípaly Mugil cephalus a Liza ramada, jejichž plůdek je loven v ústí toků do moře a přesazován do sladké vody.

Z 91 farem v padesátých letech minulého století jich v roce 2005 zbylo jen 55 jako následek vzplanutí KHV (koi herpes virus), dnes ničící chovy kaprů a některých okrasných ryb i v našich sousedních evropských zemích. Tehdy vzrostl význam dalších druhů jako barramundi (Lates calcarifer), schopných žít v mořském i sladkovodním prostředí. Nám je známa tato ryba více jako okoun nilský (v jednom roce dosahuje 2-3 kg), dále bubeník americký (Red Drum, Sciaenops ocelatus) a další, včetně korýšů, například australského raka červenoklepetého (Cherax sp.), garnátů z rodu Peneaus (v kibucu Masshabei Sade jich ročně hodlají produkovat 100 tun).

Sladkovodní akvakultury se nacházejí hlavně v oblasti Galilea, Gilboa a v údolí Jordánu. Nevyhnula se jim ani produkce býložravých ryb jako amurů a tolstolobiků. V  horní severní části (pramenná oblast Jordánu) se nacházejí tři farmy s chovem pstruhů duhových a jeseterů. V zasolených podmínkách pobřežních vod nebo na geotermálních zdrojích (oblast pouště) se chovají některé druhy tolerantní k brakickému prostředí, jako pražman zlatý (Sparus aureus). V mořském prostředí jsou významné klecové chovy některých typických mořských druhů.

Zajímavé je, že zanikají malé farmy (v cenové konkurenci produktů z velkých farem) a přežívají především ty, které se specializují na chov plůdku a násad. Na farmách jsou běžné recirkulační systémy, kdy po opakovaném využití je voda s vysokou koncentrací živin odváděna do navazující zemědělské farmy, s roční produkcí například 3 mil. růží, 300 tun rajčat z 1 ha, dvěma sklizněmi pšenice atd. Protože se během roku střídá poměrně chladné období s naopak vysokými letními teplotami, rybí objekty jsou často zastřešeny nebo ukryty ve sklenících. Tím se sníží odpařování a také zabrání predaci početných bílých volavek a kormoránů.

Izraelská produkce ryb se nyní pohybuje kolem 27 tisíc tun. Celková spotřeba ryb je však přes 70 tisíc tun. Před několika roky představovala 10,5 kg/ryb na hlavu. Spotřeba ryb, (vzhledem k imigraci 1 mil. obyvatel z Ruska) roste a v roce 2020 má nárůst činit dalších 30 tisíc tun. Kapr a tilapie v čerstvém stavu jsou však stále ve velké oblibě. Ryby z akvakultur se zmražené exportují do USA a Evropy jako například kapr, barramundi, stripped bass nebo i akvarijní druhy ryb a ryby okrasné. Naopak se importují lososi z Norska, Chile a Kanady, okoun nilský z Keni a Ugandy, konzervy z Portugalska, Argentiny, Thajska.

Význam sportovního rybolovu roste zejména na moři. Dokonce na úkor profesního rybolovu, kde již nové těžební limity nejsou povolovány. Rekreační rybolov ze břehu je volný, na otevřeném moři se loví z pronajímaných lodí zejména tuňák, kranas, mečoun, koryfény aj.

Galilejské jezero

Podívejme se na zejména religiózně známé Galilejské jezero (nazývané též Kinnereth nebo Tiberias) o ploše 167 km2 a max. hloubce 42 m (průměrné 24 m). Zde se lze setkat s proměnlivou hladinou, závislou na průtocích řeky Jordán a hlavně na intenzitě dešťů v povodí jezera. Tilapie modrá nebo také okounovec modrý (Oreochromis aureus) spolu s tolstolobikem pestrým (uznává se však, že jeho vysazení do jezera bylo málo vhodné) a cípaly byli a jsou do jezera vysazováni, jsou však považováni za nepůvodní druhy.

Endemická, to je původní tilapie (T. galilea), se zde průkazně živí řasami, což je z hlediska eutrofizace jezera vítáno. Nejpočetnější rybou je původní „ouklej“ Mirogrex terraesanctae (Acanthobrama t.), nazývaná zde lavnun nebo sardin tiverija. Je to výborná nástraha při lovu dravých ryb profesními i sportovními rybáři ve Středomoří. V restauracích v okolí jezera je jako zvláštnost nabízena ryba sv. Petra, což je pouze opět známá tilapie Sarotherodon galilaeus (hebrejsky mušt akad) chovaná na farmách a do jezera vysazovaná nebo častěji z farem přímo dodávaná do restaurací. Dosahuje délky sotva 38 cm a úlovky činí až 1500 tun.

Pro lov udicí je třeba mít povolenku a dají se ulovit tilapie i kapři (zvláště v posledních šesti letech). Na jezeru se loví sítěmi, i když méně než dříve a nové licence se nevydávají. Operují zde rybáři s třemi košelkovými (kruhovými) nevody, které odloví 1 tisíc tun. Zbytek se loví do tenat a vězenců. Nyní činí ročně úlovek asi 2000 tun (100 kg/ha). Jeho hlavní význam je však v strategické retenci a zásobování mnoha míst (velkých aglomerací v Izraeli) sladkou vodou, ohledu k náboženské tradici a turistice (při návštěvě 3 mil. turistů ročně).

Katastrofou jezeru hrozilo období let 1995 až 2001 s extremním suchem a poklesem hladiny, ale k záchraně stačila jedna deštivá zima (2002–2003), po které stoupla hladina o 4,7 m. Místy je hladina jezera (při jejím poklesu) obtížně přístupná pro strmost břehů. Atraktivitu jezero však neztrácí z hlediska sportovního rybolovu i s ohledem na přítomnost kaprů v jezeru. Lov ryb v jeho severní koncové části, kde jsou tradiční trdliště, je zakázán.

Farma s netradičním chovem ryb

Nedaleko hranice s Libanonem se nachází kibuc Dan s farmou se sortimentem chovaných ryb, který je ojedinělý. Zabývá se totiž současně chovem pstruhů duhových, jeseterů a kaprů. V oblasti Golanských výšin, pod nejvyšší horou Izraele Hermon (2570 m) tato farma vedená dr. Hurwitzem produkuje na ploše 1 ha 500 tun Pd ročně.

Řeka Dan (přítok Jordánu) nabídla rybářům k využití své 400 m od farmy vzdálené prameny, s vodou celoročně 15–16 stupňů teplou. Chov začíná v dvouměsíčně dodávaných jikrách Pd z USA (vždy půl milionu ks) ve stadiu očních bodů (týden před vykulením). Dolíhnutí proběhne ve vertikálních skříňových inkubátorech na podložkách pro 5000 ks, se samostatnými přívody a dávkovanou desinfekcí proti plísním.

Z USA je možné získat jikry Pd kdykoliv v roce, což je pro farmu zásadní záležitost. Pro chov generačních Pd zde totiž nejsou vhodné podmínky. Navíc jde o geneticky vyšlechtěné linie pro chov v podobném prostředí. Odkrm se provádí do hmotnosti 300-400 g a dodávky na trh jsou realizovány ve formě zchlazených, zmražených, filetovaných a uzených ryb. Na trhu našel své místo Pd grilovaný „barbecue“, vakuově balený pro ohřátí v mikrovlnce.

Až do stáří dvou měsíců je plůdek Pd odkrmován v halách a po dosažení 2 g jde do zastíněných venkovních betonových nádrží se silnou aerací a počítačovým dávkováním kyslíku.

Boky střešních konstrukcí jsou zasíťované pro ochranu před ptačími predátory (zvláště bílými volavkami).  Po dosažení 30 g projdou Pd automatickou třídičkou a po 100 g ještě i „očkováním“. Zvláštností je propojení s vakcinačním aparátem, kdy se ryby dostanou přes anestizační vanu až k vlastní vakcinaci, určenou k podpoře získání imunity proti RTFS (Rainbow Trout Fish Syndrom).

To vše prováděl jeden pracovník, který vkládal ryby do rotujícího přístroje při současné vizuální kontrole abnormálností. Přístroj v hodnotě několika desítek tisíc dolarů byl vyvinut na této farmě a je v oboru unikátní.

Při naší návštěvě vakcinující pracovník současně likvidoval ryby s výrazným exopthalmem. V této době byly totiž některé ryby (Pd) napadeny streptokokovou infekcí, navenek se projevující vypoulením očí, zduřením žáber a plaváním v kruhu.

Po vakcinaci se ryby přemisťují do velkých bazénů se silnou kesenerovou aerací, opět s možností doplňování prostředí kyslíkem, vždy podle výsledků kontinuálního měření řízeného počítačem. Veškerá manipulace s rybami (přesazování po třídění) se děje jejich přečerpáváním s vodou.

Krmný koeficient Pd se na farmě pohybuje kolem 1:1,4 a pro 64 % ryb jsou v krmivu obsaženy karotenoidy. Ryby jsou krmeny dávkovačem, porcemi granul každých 5 minut. Voda u pstruhárny odtéká po odsedimentování v nádržích (denně čištěných) zdvojenou bubnovou čističkou do řeky Dan.

Než se tam dostane, je silně saturována kyslíkem. Každé dva týdny se provádí kompletní čištění nádrží i čističky a vedle vlastní kontroly si vzorky vody pravidelně odebírá i úřad ochrany životního prostředí. V řece Pd až do určité vzdálenosti přežívají, ale s ohledem na rezervaci okolního prostředí je zde lov ryb zakázán. 

V Danu se chová i kapr a jeseter

Farma se chlubí v recirkulaci prostředí nejen produkcí 500 tun Pd, ale také 250 tunami kapra a 30 tunami masa z jeseterů. Zajímavá je produkce kapra v recirkulačním systému, která umožňuje ve změnách teplotních režimů získávat potomstvo kaprů po celý rok.

Umělý výtěr kapra se provádí jako u nás s použitím hypofýz, nyní častěji s použitím hormonálního přípravku Dagin. Lepkavost jiker se odstraňuje mlékem. Inkubace jiker probíhá ve velkých plastových inkubátorech. Začátek přijmu potravy je podchycen po dobu jednoho týdne artemií. Hospodářství potřebuje 6 mil. kapřího plůdku (stejnou formou je zajištěna menší produkce i  koi kaprů). Tržní velikost kapra je nižší než u nás a činí 1,2 kg i méně.  Problém s KHV kaprů vyvolal potřebu vývoje metod ochrany kaprů před tímto virem prostřednictvím řízených teplotních změn.

Je využíván následující způsob imunizace: V první fázi se kapři o hmotnosti 20 g při teplotě 22–24 stupňů po pět dnů vystaví infekci KHV, což je pro virus optimální teplota. Ve druhé fázi jsou drženi při teplotě 30 stupňů po dobu 2 měsíců (hranice jejich fyziologických možností), ale virus se množit při ní nemůže, kaprům přestává škodit a naopak si ryby proti viru vytvářejí obranné látky. Zjistili jsme, že karas stříbřitý a jeho barevné odchylky jsou proti viru KHV imunní.

Rybí farma kibucu Dan si slibuje posílení své ekonomiky zejména chovem jeseterů, především produkcí kaviáru. Jikry z jesetera ruského (Acipenser gueldenstaed) byly nejprve poslány do různých kulinářských center ve světě k testování. Odezva byla vynikající. První produkce činila 100 kg, ale výhledově má činit až 4000 kg v ceně 500 dolarů za 1 kg. Zatímco v domácích podmínkách Kaspiku dospívají tito jeseteři až ve stáří 14 roků, v umělých podmínkách na farmě již v 7 až 8 letech, když dosahují hmotnosti 20–30 kg.

Bez finanční podpory CITES (Convention on International Trade of Endangered Species of Flora and Fauna) by tak rozsáhlý chovatelský experiment nebyl možný. Kibuc Dan má však za sebou několik jiných chovatelských úspěchů, včetně imunizace ryb před virovými chorobami a tak mu byl tento grant přidělen. V chovu jeseterů je držena teplota na 23 stupních a kalkuluje se s dvěma výtěry. První spočívá v umělém pootevření břišní dutiny a získání jiker pro další chov, druhý už se zabitím ryb a využití kaviáru a masa. Plůdek se odkrmuje do velikosti 8–10 g a přesazuje do menších nádrží, třídí podle věku a pohlaví.

K dalšímu chovu jsou především využity jikernačky. Samci jdou zčásti na trh (velký zájem je mezi ruskými imigranty). Po šestém roce života dochází každoročně k selekci (podle stupně zralosti gonád). Ve venkovních nádržích (dno je vystláno geotextilií) o hloubce 0,8 m bylo v době návštěvy chováno 40 tisíc kusů postupně dospívajících jeseterů odděleného pohlaví a podle odlišnosti věkového složení.

K dezinfekci na farmě se výhradně používá peroxid (formaldehyd byl jako karcinogen zakázán). Problém vyvstal na domácím trhu s masem, když se rozšířilo, že jeseter není „košer“, protože nemá šupiny. Odborníci na rybí šupiny jako prof. Levavi-Sivan to však vyvracejí.

Napsat komentář