Možná to bude znít jako pohádka, ale je to příběh lidí, kteří mají velká srdce a umějí dělat radost druhým. První příběh je o rybáři, který svou vášeň k vodě podědil. Rybaření přecházelo z otce na syna, s prutem uměl v rodině zacházet každý malý chlapec.

Text: Hana Svatušková, foto: Pixabay

Petr zpočátku chodil k vodě s tátou, později s kamarády i sám. Manželka na rybaření moc nebyla, ale koníčka mu nevyčítala. Byla ráda, že nemusí kupovat ryby.

Úraz

Čas běžel. Doba, kdy se Petr s tátou předháněli v úlovcích, byla pryč. Petrův táta měl úraz, zůstal na vozíčku. Ač ještě docela v produktivním věku, život se mu obrátil naruby. Přišly dlouhé měsíce rehabilitace, aby byl schopen se na vozíčku alespoň trochu pohybovat. Pilně cvičil a trénoval ruce, aby nebyl na obtíž ostatním.

S rukama to dopadlo docela dobře, ale potíž byla s nohama. Ale protože byl náš marod fyzicky zdatný, po dvou letech byl schopný obstarat si většinu úkonů sám. Manželka se starala, jak mohla, pomáhala celá rodina.

invalidní křeslo

I Petr se snažil tátovi pomoct, jak to jen šlo. A když viděl, že tátovi stále něco chybí, začal prozkoumávat okolí. Jednou tátu naložil i s vozíkem do auta. Na otázky neodpovídal, prostě mlžil. A najednou se na obzoru ukázala velká voda a tátovi se rozsvítily oči… Petr zaparkoval na vhodném místě, nachystal nádobíčko a táta si po čase znovu nahodil. Sice se to podařilo až napotřetí, ale co… Role se vyměnily. Nyní učí syn tátu a trpělivě mu podává spadané háčky a olůvka.

Petr vycítil, že je táta najednou nějaký jiný, šťastnější. Určili si dva dny v týdnu a od té doby spolu zase jezdili na ryby. Netrvalo to dlouho a opět byli sehraným duem. Rybaření si užívají dodnes. Petr s pocitem, že může tátovi vrátit jeho někdejší péči a táta s tím, že jeho život ještě není ztracený. No a někdy k vodě na celý víkend vyrazí celá rodina.

Napsat komentář