Tento příběh se stal v době, kdy jsem o rybaření ještě neměla ani potuchy. Bydlela jsem na vesnici, měla tři malé děti a spoustu dobrých sousedů. Jeden pán důchodového věku, který bydlel nedaleko, byl rybář. Často jsem viděla, jak chodí k nedalekému rybníku. Vždy se zastavil, prohodil pár slov, pochválil mi zahrádku. Na zádech měl veliký batoh, opíral se o kolo a u nohy mu pobíhal malý voříšek.

Text: Hana Svatušková, foto: pixabay

Slovo dalo slovo a já měla slíbenou rybu. A pak nám pan Novák čas od času ryby dával. Rybu vždy přinesl živou, já jsem ji dala do vany, aby se děti mohly pokochat. A pak jsem ji zabila a vykuchala. Jak to už na vesnici chodí, i my jsme měli domácí zvířata. Psa, králíky, rybičky, andulku. Zrovna jsme před pár dny donesli malé kotě. Děti se o něj vzorně staraly, ale většinou jim to vydrželo jen chvilku a pak starost o naše zvířata zůstala na mně.

Jednou okolo osmé ráno někdo zvoní. Přede dveřmi stojí pan Novák, v ruce síťovku a v ní obrovského kapra. „Tak, dneska máte vystaráno, bude dobrý oběd,“ povídá. S úsměvem mi podal tašku a než jsem stačila poděkovat, byl pryč. Ještě jsem na něj stihla z okna zavolat, že tašku odpoledne vrátím. Většinou jsem s sebou vzala kousek bábovky, kterou měl tak rád.

Jelikož ten den jsem musela s dětmi na lékařskou kontrolu, napustila jsem pro kapra vanu a vyrazili jsme. Sotva jsem po návratu otevřela dveře, děti se začaly shánět po kotěti. A vtom mi to došlo… Já jsem v tom zmatku nezavřela dveře od koupelny. Poslala jsem děti převléknout a s hrůzou šla do koupelny. Mé představy se naplnily. Ve vaně plaval kapr, ale také utopené kotě. Co se tam odehrálo? To si mohu jen domýšlet. Kapr byl na hřbetě poškrábaný a lahvičky od šamponů byly na hladině. Zvědavé kotě asi skočilo na vanu, neovládlo své lovecké pudy a netušilo, že na toho macka nemá. Zřejmě se i bránilo a pokoušelo se vyškrábat z vany, ale nemělo dost síly.

V rychlosti jsem mrtvé kotě vylovila, aby děti nic neviděly. Manžel dostal za úkol postarat se o nové kotě a já vymýšlela, co řeknu dětem. Zalhala jsem jim. Řekla jsem, že kotě od nás uteklo, protože se mu u nás nelíbilo. To bylo pláče a naříkání. Do týdne jsme měli nové, děti byly spokojené a dveře od koupelny jsem pak už vždy zavírala. Už je to patnáct let.

Napsat komentář