V minulém díle jsme vyrazili k vodě na líny. Pověděli jsme si, že nejlepší nástrahou jsou rousnice nebo jakékoli jiné žížaly. Jak bude lov pokračovat? Povede se i nějaký opravdu pěkný lín?

Text: Milan Tychler foto: autor

Splávek tančí na hladině kousek od břehu svou líní skladbu a už pokolikáté zaseknu do prázdna. Mám sice na kontě pár docela pěkných línků, ale na toho, co mě opravdu potěší, pořád ještě čekám. Když rybu zase minu, je čas na změnu. Rousnici na háčku rozdělím na dvě půlky. Ten pomačkaný konec, za který ryby neustále tahají, hodím do vody a zbytek upravím způsobem „na kalhotky“.

Jsou tu sice zase dva konečky, ale krátké. To by mělo pomoci. Tento způsob mám raději než nastražení na uzel. Tam jsou sice kraťoučké konce, ale je to velký „knedlík“, který se pro lína vůbec nehodí. Změna v nastražení se projevila hned. Ryby si sice s nástrahou pořád hrají, ale už ne tak dlouho a každé zaseknutí sedí.

A splávek už zase poskakuje. Dvakrát se vynořil a naklonil. Teď pomalu ujíždí po hladině. Jsem raději, když se potápí pod hladinu, ale co se dá dělat. Lepší už to asi nebude. Počkám, až se trochu srovná vlasec a zaseknu. Hned je jasné, že tato ryba bude určitě větší než předešlé. Trhaně a jakoby zmateně vyráží do stran tak, že občas cvrkne i brzda navijáku.

Rozhodně je to větší ryba! Pomalu a obloukem ji vedu k sobě okolo travního porostu. Už se zdá, že bude všechno v pořádku, když znovu vyrazí a do trávy se přímo zavrtá. Tahám prutem vlasec, co to jde a s úlovkem se pomalu loučím. Měl jsem být při zdolávání rozhodnější!

Naposledy silně zaberu. Buď něco povolí, nebo to vyjde. Vyšlo! Trs vodních rostlin táhnu k sobě a vůbec nevím, jestli je mezi nimi schovaná i ryba, anebo se mezi tím osvobodila z háčku. Celou tu zelenou parádu naberu do podběráku a skutečně v ní najdu svého lína. Má skoro 40 cm a patří k největším, které jsem tu kdy chytil… Sláva!

Další vhodné nástrahy

Kromě žížal si líni rádi pochutnávají také na zlatých zrnkách kukuřice. Tuto nástrahu mají rybáři spojenou především s lovem kaprů, ale líni se krmí podobně a jejich jídelníček je takřka stejný. Zásadní je jen rozdíl v počtu kaprů a línů. Lín miluje měkkou kukuřici z plechovky. Zabere i na čerstvou, voskově mléčnou přímo z klasu, také na tvrdší vařenou, ale nejlepší je ta plechovková. Zrnka z plechovky jsou menší, měkká a sladká – a přesně to zelení fešáci chtějí! Když někde najdete líny a chcete je k místu alespoň na nějakou dobu připoutat, jen těžko budete hledat lepší návnadu než kukuřici.

Travnatý ostrůvek

Nedaleko břehu je malý ostrůvek, kde rok co rok vyrůstá pár listů žlutého stulíku. Je to tak blízko břehu, že tomuto místu rybáři prakticky nevěnují pozornost a nejraději by se těchto rostlin zbavili, aby se jim do nich nezamotávali zdolávaní kapři. To místo nebylo nikdy příliš navštěvované.

A když spodní voda klesla na jaře ještě níž, než bylo běžné, už sem nechodil nikdo. U ostrůvku je sotva tři čtvrtě metru vody a mělčina se táhne dál a dál, až ke zlomu, kam je ale výhodnější nahazovat zprava, a tak se rybáři střídají tam.

Mně ale právě tento stav vyhovuje. Kousek od rostlin jsem náhodou při lovu rybek chytil docela slušného lína a myslím si, že tu nebude jediný. Zkusím tam pár dnů jemně krmit kukuřicí a uvidí se. Nakoupím pár plechovek a skoro týden pokládám na tohle místo dvě hrsti kukuřice proložené kousky natrhaných rousnic. Už druhý den tam zaznamenám stoupající drobné bublinky a pohyb rostlin.

Nechci hned jásat, protože to mohou být kapři nebo karasi, ale na kapry jsou tyto bublinky moc jemné a příliš se nestěhují. Mohlo by to vyjít. Konečně se odhodlám k lovu.

Ráno jsem se k vodě nedostal, zkusím to tedy alespoň chvíli odpoledne. Je nádherně. U příjezdové cesty kvetou jírovce a nedaleko ode mě má nasazeno divoká jabloň. Kolem jejích krásných jemných kvítků pilně poletují včely a tráva je plná žlutých pampelišek. Po břehu se pohybuji co nejtišeji a nahodím. Používám jen jeden prut, abych nebyl hlučný a abych se nezamotal, kdyby mi náhodou zabral kapr. Přehodím krmené místo a před dopadem celou koncovou sestavu přibrzdím, aby na hladinu dopadla natažená a nehlučně.

Splávek pak pomaloučku stáhnu na loviště. Na háčku mám jen jedno malé zrnko kukuřice. Hloubku mám nastavenu tak, aby nástraha s asi deseti cm návazce ležela na dně. První brok sestavy je na vlasci jen pár centimetrů nade dnem. Je tu jen málo sedimentu. Když lín sebere nástrahu ze dna a pozvedne současně s ní i kontrolní brok, na splávku se to hned projeví. Prakem přidám pár zrnek a čekám.

Během několika minut zaznamenám na hladině řetízek jemných bublinek těsně u splávku, který se téměř hned začne na hladině vrtět. Tohle jsou nejkrásnější chvíle při lovu línů. Splávek trošičku poskočí a anténka pomalu vyjíždí nad hladinu. Ostře červená krásně kontrastuje s tmavým pozadím a vidím na ní každé zachvění.

Lín si s nástrahou pohrává, ale ani zdaleka ne tak dlouho, jako kdyby byla na háčku žížala. Přesto se tyto chvilky zdají být nekonečné. Konečně jde splávek pod hladinu. Po zaseknutí se ozve na konci vlasce ryba. Šup sem a šup zase tam. A je to on! Hodně tmavý kousek s břišními ploutvemi, které ani zdaleka nedosahují k řitnímu otvoru.

Jikernačka. Bříško už má hodně kulaté a bude plné jiker, zárodků dalšího života. Co nejšetrněji ji zbavím rybu háčku a z mokrého podběráku ji ani nevyjmu. Opatrně ji zase ponořím do mělké vody a nechám odplout. Neomylně míří zpátky směrem k těm několika rostlinám, odkud jsem ji před chvílí přitáhl…

Líny už jsem chytil na ledacos

Dobré jsou i kousíčky pečiva. Chlebová kůrka, chlebové těstíčko se sýrem, popřípadě napařený rohlík odvedou dobré služby. Jako kluci jsme vlastně ani na nic jiného nechytali. Užmoulaný kousek chlebové střídky byla klasika. Chytali jsme na drobný, červený splávek, silně připomínající plod šípku. Pamatuji si, jak hupsnul pod hladinu a pomalu se vzdaloval od břehu.

Myslím, že tenkrát stál asi dvě koruny. V ruce držím kolečko se zbytkem vlasce a s kamarádem „rybaříme“ na malém rybníčku nikoho za vsí. Jsme čerství školáci a opravdová rybářská zkouška na nás teprve čeká. Musím počkat, až se vlasec více napne, protože bez prutu se jen těžko seká. Konečně škubnu vlascem a cítím slastnou tíhu ryby. Chytáme tu plotičky s hrouzky a tento línek patří k prvním v našem rybářském životě. Nemůžeme se na něj vynadívat…

Rybáři se snaží napodobit rybáře ze zahraničních časopisů a přitom se úplně vzdávají účinných nástrah i tradice

Uběhla spousta let a čas od času to zase zkusím na chlebové těstíčko. Už ho ale nedávám na háček, ale na vlasový přívěs mimo něj na maličkou pružinku. Zkouším i jiná těstíčka a většinou mívají úspěch. Není to jen z nostalgie, ale vyplácí se to hlavně na vodách, kde je silný rybářský tlak.

Tam vůbec není špatné nabídnout rybám něco, co už prakticky neznají. Ryby přijímají pečivo na všech vodách naprosto spontánně a přitom se na něj už moc nechytá. Světu vládnou kuličky boilie a pelety a někde chytají líny i na lančmít.

Rybáři se snaží napodobit rybáře ze zahraničních časopisů a přitom se úplně vzdávají účinných nástrah i tradice – a to je velká škoda. Pod jednoduchý splávek patří jednoduchá nástraha a záběr má potěšit především oko rybáře a ne zvukový bubínek pištěním nějakého elektronického signalizátoru. Proto je mi bližší plavaná než položená, i když jsou situace, kdy rád vezmu do ruky třeba feeder. Nicméně zůstávám věrný tradičním nástrahám, protože jsem přesvědčený, že v případě línů je nic nepřekoná, byť by se to tvářilo sebelíp a bylo to stejně drahé jako kousky stříbra.

Napsat komentář