V minulých letech jsem psal články o rybaření na našich vodách, ať už soukromých nebo svazových, kde jsem nachytal krásné kapry do hmotnosti 20 kg. Ale protože touhou každého kapraře je být co nejvíce u vody a chytat stále větší kapry, s nimiž se pak před objektivem fotoaparátu mazlí, měl jsem i já potřebu něco změnit a vyrazit na nějakou jezerní vodu za hranice republiky.

Text: Aligátor, foto: AK

Do třetice

Přes zimu jsem přemýšlel o tom, co dělám špatně a co bude potřeba změnit. Došlo mi, že na tomto jezeře, kde to chvílemi vzhledem k neustálému zakrmování opravdu vypadá jako na závodech, bude potřeba nahazovat co nejdál.

Romana nebylo nutné přemlouvat. Při výběru termínů jsme brali v úvahu místní počasí a rozhodli jsme se jet v květnu, kdy ještě nebudou taková vedra. A snad nebude na břehu tolik lidí.

Kdepak. Když jsme v neděli přijeli na místo, viděli jsme, že tam sami rozhodně nejsme. Rozhodovali jsme se mezi třemi místy, nakonec jsem rezignoval a dal na bratra, který chtěl jít na místo v levém rohu u ostrova. Břeh byl dost zastrčený, ale uprostřed mezi (aspoň podle mě) nejlepšími fleky. K ostrovu to bylo zhruba 200 m, ale řekli jsme si, že to zkusíme a třeba nějaká větší ryba od ostrova připlave blíže k nám.

Postavili jsme bivak, nahodili a začali zakrmovat. Na zakrmení jsme použili směs boilie, asi 5 kg kuliček. Než se nám uvařil partikl, namíchali jsme krmítkovou směs. Z ní jsme vytvořili pár desítek kuliček, které jsme pomocí košíčku rovněž dopravili do krmného místa.

Navečer jsme zavezli i několik kilogramů partiklu. Zakrmovací místo jsme udělali 100 m od břehu a montáže jsme poslali o několik metrů dál. Přestože jsme celou noc strávili na cestě, nějak se nám spát nechtělo.

A tak jsme popíjeli pivečko a debatovali, zda je naše strategie správná a kdy přijde první záběr. Asi o půl dvanácté jsme zalehli a rychle usnuli. Každý asi zná, jak se spí po probdělé noci, takže se nelze divit, že jsem po dvou hodinách spánku příposlech neslyšel.

Ale zaslechl jsem křičícího bratra: „Jede ti to!“ Zmateně jsem se vypotácel z bivaku, na nohou obuté dvě pravé kroksy a mířil směrem k bratrovým prutům, než mě zarazil. Nemělo smysl moc přisekávat, takže jsem prut jen přizvedl, dotáhl cívku a najednou jsem ucítil neskutečný odpor, až mi připadlo, že visím.

Když se však naviják stále dál odvíjel, věděl jsem, že to je právě ta ryba, za kterou jsem přijel i potřetí. Při zdolávání jsem si musel pomáhat oběma rukama. Chvílemi jsem ani nedýchal z obavy, abych rybu neztratil, kapr měl totiž neskutečnou sílu.

Zároveň mi proběhlo hlavou, jestli se náhodou nepodsekl, zda ho netáhnu bokem proti sobě. Když jsme asi po patnácti minutách uviděli 10 metrů od břehu na hladině krásného lysce, bylo jasné, že vše je tak, jak má být. A jen jsem se modlil, abych při závěrečném zdolávání něco nepokazil.

Když byl kapr v podběráku, mou radost museli slyšet asi i na druhé straně jezera. Tahle ryba musí mít 25 kg, odhadoval jsem. Bratr ve vodě složil ramena podběráku a chtěl kapra zvednout do podložky. Jaké však bylo mé překvapení, když mi řekl, že ho sám nezvedne!

Vlezl jsem za ním do vody a společně jsme kapra přenesli. Když jsme pak uviděli, že podložka je kaprovi malá, moje radost se násobila. Říkal jsem si, že to není možné. Po šestnácti hodinách od nahození první ryba a hned kapitální kousek?

Když pak došlo na vážení a váha se zastavila na rovných 34 kg, má radost vypukla naplno. Jak jsme byli oba trošku v šoku z tak nádherného kapra, tak následné fotografování bylo trošku zmatečné, ale nakonec se pár fotek podařilo.

Nějak jsem pak v euforii ani nevnímal studenou vodu v jezeře, když jsem se šel s kaprem rozloučit, ale v té chvíli mi to bylo všechno úplně jedno.

Napsat komentář