Od koňských žíní jsme se v minulém dílu posunuly až ke splétaným šňůrám, které však trpěly několika nedostatky. Měly malou nosnost, byly tlusté a vadila jim voda.

Text: Zdeněk Hofman foto: autor, Lenka Hofmanová

Koncová montáž

Už staří rybářští matadoři z časů legendárního seriálu Hříšní lidé města pražského chytali na podobně sestavené udice jako dnešní kapraři. Kmenová šňůra, šokový nástavec a koncový návazec. Jen materiál měli jiný.

Již zmiňovaná konopná, lněná nebo hedvábná šňůra byla pod hladinou nastavena méně nápadnou a vodě odolnou „šokovou“ imitací, která byla podobná dnešním vlascům. Na samém konci pak byl na sedulovém návazci háček. Koncové návazce se daly koupit v rybářském obchodě už navázané nebo si je rybář dopředu připravil doma.

V žádném případě nebylo možné navázat háček až u vody. Sedule, ze které byl koncový vlasec vyroben, se musela totiž nějakou dobu máčet ve vodě, aby změkla. V suchém stavu praskala a nešla ohýbat. Další nevýhodou byla skutečnost, že na seduli nešly vázat klasické uzly.

Háček bez očka či lopatky se k seduli lepil a pro zpevnění ještě omotával jemnou hedvábnou nití. Proto nešla takto složitá operace provádět přímo u vody před nebo dokonce během lovu. Jinak byla sedule v rozvlhčeném stavu pevná i při malé tloušťce a na pohled připomínala dnešní vlasce z umělých vláken.

Sedule se vyráběly z nejkvalitnějších hedvábných vláken bource morušového a byly proto dost drahé. Šlo o snovací žlázu housenky, vytaženou do délky. Jednalo se tedy o nejčistší hedvábí. Původní domovinou sedulí byla Čína, která výrobu přírodního hedvábí dlouhou dobu tajila. Za vyzrazení či pašování hrozil trest smrti. Úniku však nezabránila ani Velká čínská zeď. Po rozšíření do Evropy se kvalitní sedule vyráběly v Italii a Španělsku. V anglické literatuře se první zmínka o seduli objevila už v roce 1724. Obyčejné délky sedulí bývaly 30 – 40 cm, dražší druhy měly 50 – 70 cm a nejdražší až 100 cm.

Návazec z imitace

Termín imitace se dochoval v rybářské mluvě dodnes. Někteří veteráni používají tento výraz pro označení vlasce. Ve skutečnosti však slovo imitace patřilo napodobenině sedule. 

Domovinou výroby sedulových imitací bylo Japonsko a šlo o účelně zpracovaná a pod vysokým tlakem impregnovaná vlákna surového hedvábí, jejichž složení a preparace podléhaly výrobnímu tajemství. Imitace byly mezi rybáři velmi oblíbené, neboť spojovaly značnou pevnost s pružností a vláčností. Na první pohled připomínaly současné vlasce a oproti sedulím byly mnohem levnější. Prodávaly se v různých tloušťkách a délkách od 5 m. Šly mnohem lépe navazovat, i když se musely předem rozvlhčovat a uzly musely být dvojité. Mnozí rybáři proto začali používat imitaci i místo sedule.

V 30. letech začala rybařina stále více zjemňovat. Dlouhé a tlusté bambusáky vytlačovaly jemné štípané proutky s moderními smekacími navijáky. Imitace byla stále častěji používána i místo hrubých hedvábných, konopných a lněných šňůr, většinou v délce okolo 50 m.

Obojí materiál měl svoje výhody a nevýhody. I té nejemnější „hedvábnici“ vadila nápadnost. Naopak imitace byla ve vodě skoro průhledná, měla však nevýhodu. V horku rychle schla, ztvrdla a lámala se. Dobrá rada proto zněla používat imitaci zjara a na podzim, zatímco v letním horku bylo lepší nasadit hedvábnou šňůru. Vlasce a šňůry z přírodních materiálů měly prostě mnoho slabin a úskalí. Rybáři i přesto trpělivě sušili a mazali šňůry, rozvlhčovali imitace a tajně doufali v lepší časy. Ty nakonec opravdu přišly.

Vlasce z umělých vláken

Říkalo se jim skleněné vlasce a tento název si na nějakou dobu osvojili i obchodníci. Zprvu se o nich vědělo jen to, že jsou vyráběny ze sklovité suroviny, získávané syntetickou cestou. Jednalo se o naprosto převratný vynález. Průmyslu se konečně podařilo vyrobit vlasec, o kterém snili všichni rybáři! Podařilo se vyrobit vlákno, jehož výchozí surovinu dodává příroda neživá, především uhlí a ropa.

Roku 1932 objevil americký vědec N. H. Carothers, pracující v laboratořích firmy Du Pont de Nemours ve Wilmingtonu, že z roztavených polymerů lze táhnout vlákna, která na vzduchu tuhnou a dají se překvapujícím způsobem použít za studena. Po dalším zdokonalování byla v roce 1939 zahájena v Seafordu a později i v dalších místech Spojených států výroba vlákna, známého pod jménem Nylon. V Německu dokázal Paul Schlack, že i kaprolaktam je schopný polymerace, což Carothers původně odmítal.

Podle jeho objevů začal koncern I. G. Farben v roce 1939 vyrábět v závodě Berlin – Lichtenberg polyamidové hedvábí, které dostalo název Perlon. Právě Perlon se stal výchozí surovinou pro první umělé rybářské vlasce Solin a Damyl, které se na našem trhu objevily v roce 1941. Rybáři prý brali obchody doslova útokem a převratná novinka šla na dračku. Umělé vlasce byly v suchém i mokrém stavu zcela vláčné a nelámaly se jako imitace nebo sedule. V katalogu Sol z roku 1946 je uvedeno, že Solin jest nejlepším a nejosvědčenějším vláknem, co v tomto artiklu existuje.

Mezitím už skupina našich vědeckých pracovníků (prof. O. Wichterle, prof. Novotný a Ing. Procházka) prováděla úspěšný výzkumu polymerace kaprolaktamu a výroba silonových vlasců byla na spadnutí. Legendární „Plaňanku“ si představíme příště.

Napsat komentář