Osrstěná kořist v potravě ryb

Je všeobecně známé, že v potravě dravých ryb, především větších exemplářů, se mohou i v našich vodách příležitostně objevit menší druhy savců. Velikost této osrstěné kořisti se ale obecně dost často přeceňuje, někdy přímo úměrně s počtem vypitých piv.

text: Jozef Májsky

Nejvděčnějším objektem rybářské latiny je především sumec, kterému je připisována i kořist ve velikosti ondatry nebo menšího psa. Jak píší klasici, např. V. Velík (1941) v knize „Na toulkách za sumci“, hlavně v období nedostatku potravy nepohrdne sumec ani zdechlinami. No, a když mu zachutnají třeba utopená koťata, k lidovým báchorkám je už jenom krůček.

Jak píše uvedený autor, při polykání objemné kořisti mu vydatně napomáhá zvláštní jícnové zařízení, sestávající z oválných knoflíkovitých útvarů pokrytých dozadu zahnutými zoubky. Je-li ústní sliznice podrážděna uchopenou kořistí, vysunují se dopředu a vykonávají reflexní pohyby pomocí složitého souboru devíti svalů.

Hlavní úkol těchto pozoruhodných zařízení je bezpochyby v tom, aby přidržela objemná pohyblivá sousta a pomohla při jejich zasunování do jícnu. Je vcelku přirozené, že široké tlamě tohoto dravce neunikne plovoucí myš nebo hraboš, zmizelého vesnického oříška bychom ale měli hledat někde jinde.

Ovšem ta skutečnost, že si sumec rád smlsne na plovoucí myšce, nepatří do rybářské latiny. Dnes se už s touto nástrahou prakticky nesetkáme, ale ještě jako kluk si pamatuji, když staří rybáři v 60. letech minulého století líčili na sumce hraboše. Bylo to dosti drastické, protože před upevněním háčků ho pomocí slámky nafoukli, aby se lépe a déle udržel na hladině. Přes který otvor do něj vzduch dostali, to snad nemusím blíže vysvětlovat.

Běžné drobné druhy hmyzožravců (rejsci, krtci) i hlodavců (hraboši, myšice) představují zpestření jídelníčku i pro štiku, kterou považuji za nejúspěšnějšího predátora této netypické kořisti, což nebude určitě jenom můj názor. Jak uvádí třeba V. Dyk (1946) v knize „Naše ryby“, především v dobách nouze o rybky uchvátí i žábu, myš, krtka, užovku a vše, co se pohybuje v blízkosti a není příliš velké.

Štika je totiž tak hltavá, že někdy uchvátí a pozře i nestravitelné předměty, jak svědčí třeba obsah žaludku 13 kg těžkého exempláře chyceného v roce 1913 v přítoku Mosely, který obsahoval kromě zbytků čtyř ryb i stříbrný kalamář.

Já jsem takové štěstí neměl – kde by se dnes vzal ve vodě kus stříbra nebo zlata, ale například v žaludku poraněné, ani ne mírové štiky, jsem nedávno nalezl ještě nestráveného hraboše polního. Jak je vidět z obrázku, při porovnání kořisti k velikosti hlavy, musela ho spolknout relativně snadno.

Přitom občas vidíme štiku – v reálu nebo ve filmu, jak i několik hodin (dní?) polyká objemné sousto, které jí trčí z ozubené tlamy, zatímco je na druhém konci tráví a postupně souká do sebe. Aby se přitom nezadusila, dovede zezadu přihánět vodu potřebnou k oplachování žaber odchlipováním a přimykáním skřelí.

Jako příležitostní predátoři drobných savců jsou v literatuře uváděny i ryby kaprovité. A není se čemu divit, vždyť i relativně mírumilovný kapr nebo parma nám občas seberou nastraženou rybku. Jak uvádí V. Dyk (1946), v případě bolena je jeho hltavost tak velká, že byl pozorován, jak uchvátil žábu, ptáčata vypadlá z hnízda do vody, myši a podobné živočichy.

Tentýž autor uvádí o jelci tloušti, že starší exempláře loví dychtivě nejenom rybky, ale též raky a ani myš nebo žába neopatrně plovoucí přes vodu jim neunikne. To, že je tloušť považován za jednu z nejpažravějších ryb, která nepohrdne ani osrstěným soustem, ale neodpovídá skutečnost, do jaké míry se projevuje jako lovec.

Jde totiž o to, jestli kořist, kterou polyká, ulovil, když plavala ve vodě, nebo se jedná o již utopeného savce. Opakovaně jsem totiž pozoroval, jak se sotva 30 cm dlouhý tloušť pokoušel spolknout na dně ležící „myš“. V posledním případě, který jsem se snažil i nafotografovat, se jednalo o mládě myšice. V tomto případě tedy tloušť vystupoval jako mrchožrout, ale jindy může být scénář i akčnější.

Jednou jsem zaznamenal u tohoto druhu (40 cm) velice netradiční kořist – krtka obecného. Tlouště jsem odchytil při ichtyologickém průzkumu menšího potoka elektrickým agregátem. Při manipulaci (měření, vážení) náhle vyvrhnul nedospělého krta. Toto poměrně objemné sousto spolkl odzadu, přičemž svalovinu i kosti jen postupně drtil pomocí požerákových zubů.

Zadní část kořisti s pánevními končetinami již byla rozžvýkána a zmizela v žaludku. Podle krvavě červeného zbarvení drcené svaloviny je možné usuzovat, že tloušť ulovil živého krtka. Právě při zkoumání této kořisti jsem si uvědomil podstatný rozdíl mezi konzumací sousta typickými dravci (sumec, štika, candát apod.) a „pseudodravci“ náležejícími mezi kaprovité ryby.

Jak už jsem uvedl na příkladu štiky, typičtí predátoři přiměřeně velkou kořist trochu zmačkají a jednoduše spolknou vcelku, zatímco jícen kaprovitých ryb se nemůže natolik roztáhnout, takže větší sousto musí postupně žvýkat požerákovými zuby. I když tloušť není dravec, v čelistech má značnou sílu, o čemž svědčí i zlomená přední lopatovitá končetina krtka, která se mu při konzumaci kořisti vzpříčila.

Na první pohled se může zdát, že problematika drobných savců jako kořisti ryb představuje pouze jistou zajímavost. Není tomu ale úplně tak, protože právě tyto relativně vzácně pozorované i dokumentované případy netypické kořisti rybích predátorů podporují zkušenosti těch rybářů, kteří s úspěchem používají při lovu přívlačí různé umělé nástrahy fantastických tvarů, nejednou s chlupy nebo ocáskem.