Na letní výpravy za rybami se vždycky náramně těším. Prázdninové rybaření zavánělo odjakživa dobrodružstvím. Jako kluk jsem u obecního rybníka trávil veškerý volný čas. Kapr nad čtyřicet byl už opravdový obr a co teprve nad padesát. O takovém jsem dlouho jenom snil. Kapři dobře brali na chlebové těsto a k večeru zase při hladině na kůrku. Pokud se přihnala letní bouře, byla nejlepší rousnice.
text: Zdeněk Hofman
Do potoka v lese připlouvaly štiky z Labe. Některé byly opravdu velké, těch jsme se jako malí kluci báli. Nikdy nezapomenu na metrovou štiku stojící těsně pod hladinou. Velkým černým okem sledovala každý můj pohyb a jakmile jsem se přiblížil příliš blízko, vystřelila jako torpédo a ve vteřině byla pryč. V patnácti jsem už pod dohledem rybářského učitele pana Duška patřil mezi zkušené štikaře.
Opravdový štičí ráj jsem objevil se starším kamarádem Milanem Drobným. S dlouhými bambusovými pruty jsme zubaté krásky proháněli v okolí soutoku Labe s Metují v Josefově. Jednou k večeru zapřáhnul Milan torpédo, kterému do metru chyběl jen kousíček. Několik soubojů s velkými štikami jsem už viděl, Milanova zubatka však předvedla doslova cirkusové představení.
Nekonečná série přemetů byla zakončena excelentním výskokem nad hladinu. Šestimetrový bambusák všechny výpady ustál a štika prohrála. Pokaždé, když sedím nad pruty, na kamarády s láskou srdci vzpomínám. A večer u táboráku zase vyprávím nezapomenutelné a jedinečné příběhy, stejně, jako je oni kdysi vyprávěli mně.
Čas zastavit nejde
Rybáři mají to štěstí, že se umějí do minulosti vracet. Pokaždé, když mi zabere ryba, se mi roztřesou kolena a jsem zase ten malý kluk u obecního rybníka. V slaměném kloboučku ke mně přichází bývalý opočenský továrník Josef Dušek nebo ve žlutém polském fiatu přijíždí Milan a z okénka na mě mává, že jedeme na štiky. Popadnu řízkovnici plnou nástražních rybiček a jedeme poškádlit labské krásky, kterých jsem se jako malý kluk bál. Už se těším, až mi zase nějaká pořádná štika zabere.
Diskuze k článku (0)