Před pikolou za pikolou nikdo nesmí plavat

Ani nemusím zavírat oči. Mávnu lehce rukou, nahromaděný sediment u dna se zvedá a rychle mě zavine neprůhledným závojem. Před pikolou za pikolou nikdo nesmí stát…

text: Mirek Brát

Stát? Nad hlavou čtyři metry vodního sloupce. I dětské hry by měly být pravdivé. Před pikolou za pikolou nikdo nesmí plavat! Sediment se vrací zpátky ke dnu. Voda se projasňuje, hra může začít!

Pikola, slovo malebné dětskou fantazií. Tajemná svatyně, kterou musíte hájit tím, že co nejrychleji najdete všechny potenciální narušitele. Stále dokola hraju s okouny, štikami a dalšími obyvateli vodního světa tuhle hru. A většinou prohrávám.

Mohl bych se vsadit, že zatímco tu vodní osádku – nezvedenou čeládku hledám, budou pravděpodobně vítězně mávat ploutvemi u místa, z něhož jsem začal pátrat. Opuštěná pikola se změní v živé podvodní městečko s čistými ulicemi, kde ploutev v ploutvi korzují šupinatí obyvatelé.

To jen moje nemotornost víří kal, co chvíli se zamotává do vodních rostlin. Nesu to statečně. Před pikolou za pikolou nikdo nesmí plavat! Opravdu, v dohledu ani ploutev, ploutvička. I ten ráček někam všech svých deset nohou dovedně ukryl. Rozum do hrsti! Kam se tak mohli všichni schovat? Zkusíme větve potopeného stromu. To je většinou sázka na jistotu.

Slunce, tam nahoře na obloze, září jako křišťálový lustr a posílá nám pod vodu ohnivé střely. Jednou jsou jejich stopy tenké jako vlas, jindy mají ráži obléhacího kanónu. Světlo, stín. Stín, světlo. Bolí mě z toho oči. Jak mám mezi těmi záblesky někoho najít?

No prosím, k tomu všemu se do vody dostaly i listy stromů. Sluneční paprsky je rentgenují, až začnou žhnout jako uhlíky a odhalí strukturu vnitřních žilek. Tomu se říká barva podzimu! Žilnatý lístek stromů se však najednou pohnul. Ten druhý taky! Nad nimi se rýsuje štíhlé tělo velké štiky. Už na nic nečekám a řítím se k pikole: „Piki, piki, štika ve větvích!“ Kdybych mohl, ukryl bych tu větu do hlavice torpéda a vystřelil před sebe. Tak bych to možná stihnul…

Se sumci a jesetery si moc legrace neužijete

Když připlavu k pikole, štika už tam čeká. Vesele se na mě zubí. Prohraná bitva není ještě ztracená válka. Poplavu hledat okouny. Nejdříve na mě zkoušejí podobnou lest s ploutvemi prosvětlenými sluncem. Na mě si však nepřijdou. Potom úkryt v kořenech potopeného stromu.

Ohraná úkrytová strategie! Jednoho výtečníka dokonce přistihnu na přehledném podvodním náměstíčku. Mají to marné. Já ovšem taky, protože zase prohraju na cílové pásce u pikoly. Jsem zoufale pomalý. I leknín by k té pikole snad dorostl rychleji. Jedinou výhodou je, že se tady dole pod vodou alespoň příliš nezapotím.

Hra je hra. Na řadě jsou jeseteři a sumci. Musím tě ujistit, vážený čtenáři, že s těmito brundibáry si mnoho radosti ze hry neužiješ. Někam se pečlivě ukryjí a čekají. Ještě dříve, než je objevím, uvidí oni mě. Nastane divoký útěk. Div, že mě pod vodou neporazí, nezdvořáci! Stejné je to i s kapry. Ti se ani neschovávají, aby jim neušlo nějaké to krmení. Stále v pohybu, pořád při chuti.

Však já si také spravím chuť! Ráček, krčící se za kamenem, nemůže být rychlejší než já. Piki, piki, ráček v úkrytu. „Ťuky, ťuk, ty si hňup.“ Kdo mi to v podvodním tichu tak hlasitě nadává? Nevěřícně zírám na rukavici. Sedí mi na ní malý ráček a klepety mi ťuká na sklíčko vodotěsných hodinek. „Ťuky, ťuk.“ Ten malý bubeník mi hodlá sdělit, že už tady na mě pěknou chvíli čeká. Já za hňupa, on za vítěze.

Dokažte mu, že to nemůže být ten, kterého jsem za kamenem viděl. Kvítko pancéřované a falešné. Domluvil se s kamarádem, který někde v temném stínu u pikoly čekal: „Cvaky, cvak, až objeví se u pikoly, hezky důrazně mu řekni, že ty jsem já.“ Zaplakal bych, kdybych se ze slušnosti nezdráhal prosolit tu vodní spoustu sladké vody kolem.

Tohle že jsou pravidla fair – play? Cvaky, cvak, copak jsi neříkal: „Před pikolou za pikolou nikdo nesmí plavat? Cvaky cvak, copak já obvykle plavu, mám snad ploutve? Spořádaně po dně chodím, na tebe čekám, pravidla hry neporušuji.“ Mazaný ráček našel v pravidlech pěkný háček. Až se evoluce vodního světa pohne, on tu bude právníkem! Šikovně si i sám ustřihne na slušivý talárek.

Nenasytní kapři a psací stroj

Takové jsou ty moje vodní hry, ve kterých stále prohrávám, protože zde, pod vodou, nejsem doma. Kolikrát mě to už nebavilo… Jednou jsem našel pod vodou i utopený psací stroj. Chtěl jsem té vodní čeládce naťukat jasný vzkaz na široký leknínový list: Před pikolou, za pikolou, nikdo nesmí plavat ani stát (to speciálně pro ráčka – vychytralého podvodníčka), nebo nebudu hrát. Jenomže na klávesnici chyběla některá písmenka. Určitě je zhltli nenasytní kapři!

Tak se vracím a hraju tu hru znovu a znovu. Před pikolou za pikolou nikdo nesmí… à propos, jednou jedinkrát jsem vyhrál. Chlubit se tím příliš nechci, ale když jinak nedáte. Vodní plž plovatka se maskovala věru dovedně. Drobné řasy ji pokrývaly jako maskovací paruka. Její kamufláž prozradil až ostrý vrchol ulity, trčel do prostoru jako nos. Pomalu, pomaloučku se blížím k pikole. Vychutnám si každé tempo. Piki, piki, plovatka v podvodním kadeřnictví! Ostatně, u téhle hry není důležité vyhrát, ale zúčastnit se.