Mnoho našich rybářů si v posledních letech oblíbilo mořský rybolov, především lov tresek na severu Evropy. Ti, kteří nemají chuť, zdravotní stav nebo finance na výlety až někam k polárnímu kruhu, ale nemusí přijít zkrátka, protože i v našich vodách lze chytit blízkého příbuzného těchto mořských ryb. Jejich bratránkem je totiž mník jednovousý (Lota lota), stálý i když poměrně tajemný obyvatel našich řek.
text: Jozef Májsky
Ještě donedávna byl mník u nás považován za vzácnou rybu. Toto tvrzení, opírající se o poznatky rybářů i ichtyologů, bylo do jisté míry opodstatněné před pár desítkami let, kdy byla značná část našich řek silně znečištěná. Dnes je ale situace o poznání lepší.
Limitujícím faktorem pro tento rybí druh je dostatečný obsah kyslíku ve vodě, který nesmí klesnout pod 4 mg/l a členité dno s množstvím úkrytů. Když jsou tyto podmínky splněny, objevuje se mník ve všech rybích pásmech od pramenů až po dolní úseky řek.
Rád požírá jikry pstruhů
Nejpočetnější populace nacházíme obyčejně v parmovém pásmu některých řek. Může jít i o částečně regulované úseky, kde mu vyhovují břehy opevněné lomovým kamenem. Zde nachází množství úkrytů. A když má i dostatek potravy, může se významně podílet na celkové biomase ryb těchto podhorských toků. V tekoucí vodě byla zjištěna početnost mníka až 171 ks/ha, resp. biomasa 43,2 kg/ha.
Menší ryby se obyčejně zdržují ve skupinách, větší jedinci pak žijí samotářsky. Mník patří mezi druhy s noční aktivitou, přes den jsou proto jeho úlovky vzácné. Tento predátor opouští svůj úkryt za soumraku a začíná slídit po kořisti, kterou hledá především podél břehů a u dna.
Mladé exempláře požírají drobné korýše a červy, větší ryby pak loví larvy vodního hmyzu a dospělé jedinci preferují lov drobných rybek. Mník prý nepohrdne ani mihulí, rakem, nebo dokonce žábou, pochoutkou jsou pro něho i jikry jiných druhů ryb. Traduje se, že rád požírá jikry pstruhů, proto ho mnozí rybáři v pstruhových vodách nevidí rádi.
Snad to může souviset s tím, že jeho aktivita narůstá s klesající teplotou vody a je nejvyšší při teplotě vody pod + 5 °C, tedy v zimě, kdy se na dně pstruhových toků vyvíjejí jikry pstruha potočního. Jestli je to potvrzeno exaktně, to nevím.
Miluje chlad
S příchodem zimy se nejenom zvyšuje mníkův apetyt, ale do nejmrazivější části roku spadá i jeho rozmnožování. Tře se od prosince do konce ledna – nejčastěji na dno s písčitým nebo jemně štěrkovitým dnem v pomalu proudících úsecích řek. Tření probíhá ve skupinách, kdy samice s několika samci vytváří charakteristické „klubko“.
Tento propletenec někdy lidé mylně považovali za zimující ryby. Protože mník má velice droboučké jikry, jedna samice jich naklade i milion. Vyznačují se značnou lepivostí, která ztěžuje jeho umělý výtěr. Jak uvádějí Hanel a Lusk (2005), roční produkce odchovaných mníků u nás dosahuje přes 8 milionů kusů.
Plůdek se líhne při teplotě vody 4–6 °C asi po 80 – 100 dnech. Potěr se pak zdržuje na mělčinách v zaplavené vegetaci. Úbytek tohoto druhu v některých vodách si lze vysvětlit i nevhodnými úpravami břehů, které znemožňují larvám nalézt po vylíhnutí vhodné prostředí.
I přes hltavost, kterou je mník proslulý, není jeho růst v našich podmínkách nikterak rychlý a trvá řadu let, než dosáhne hmotnost 0,5 kg. Mník ve věku 8 let ze Sázavy měřil 56 cm a měl hmotnost 1,1 kg. Kusy těžké přes 1 kg a 60 cm dlouhé už patří mezi kapitální úlovky. Populace tohoto dravce v potocích a menších říčkách rostou pomaleji než populace jezerní nebo z velkých řek.
Jeho nejmenší lovná míra je v našich mimopstruhových i pstruhových revírech 30 cm, rybářské organizace si ji někdy upravují na 40 cm. Ve vodách severní Evropy a Asie dorůstá podstatně větších velikostí, největší exempláře měřily kolem 180 cm a vážily až 34 kg.
Domnívám se, že to souvisí s celoročně chladnější vodou v severních oblastech, která umožňuje mníkovi přijímat potravu prakticky celoročně, zatímco u nás se přes letní vedra postí. V našich zeměpisných šířkách byl největší mník jednovousý s hmotností 15 kg uloven v roce 1875 v Německu.
Nejvyšší potvrzené stáří tohoto druhu bylo 20 let, ichtyologové ale zjistili, že většina ryb zahyne před dosažením 5 let, takže se zapojí do reprodukce jen asi 2–3krát.
Mníka určitě lovili naši předkové odnepaměti
Píše o něm již Balbín (1679). Pro svoji zimní aktivitu a noční způsob života patřil zřejmě mezi méně časté úlovky rybářů i v minulosti. Snad nejčastěji se chytil na noční šňůru, kdy neodolal rousnici nebo mrtvé rybce, popřípadě vlezl do vrše. I dnes se lovu mníka věnují intenzivněji pouze někteří specialisté, kterým sníh a mráz nevadí. Vydat se na lov této ryby v létě totiž nemá valný význam.
Mníka hledáme nejčastěji v blízkosti překážek (kamenný zához, balvany, kořeny, jezy apod.), používáme přiměřeně pevné náčiní, které nám umožní okamžité zvednutí ryby ode dna a její rychlé vytažení. Protože je ale tento druh u nás hájený od 1. ledna do 15. března, lze se za ním vydat snad pouze v listopadu a prosinci. I to pouze na tocích, kde jeho lov povolily orgány ochrany přírody, protože jde o chráněný druh.
Vynikající maso
Odměnou za omrzající prsty a další nepříjemnosti provázející zimní rybolov je ale pak maso znamenité jakosti. Má bělavou, někdy slabě nažloutlou barvu, je pevné, prosté svalových kůstek, podobné masu z nejkvalitnějších druhů tresek.
Za zvláštní pochoutku jsou považována játra mníka, která mohou tvořit až 14 % hmotnosti ryby. Pozor si ale musíte dát na jejich dostatečné propečení, mohou totiž obsahovat vývojová stadia tasemnice, škulovce širokého. Ohroženi jsou gurmáni hlavně v Pobaltí a v severských zemích, kde mníčí játra často pojídají syrová s cibulí.
Játra mníka jsou velice mastná. Olej, který se z nich získával, nesměl v minulosti chybět v žádné lékárně. Olej uvolněný z jater zavěšených na slunci – Liquor hepaticus Mustelae fluviatilis – tedy tekutina z jater říční lasice, jak zní překlad latinského názvu léku, se pro vysoký obsah vitaminu A, o němž tehdy lidé neměli ani tušení, používal hlavně při léčbě očních chorob.
Podle starších pramenů by měl mít i projímavý účinek. O všestranném využití této ryby sibiřskými národy svědčí i skutečnost, že z její kůže zhotovovali nepromokavé části oděvů a plynový měchýř zase nahradil drahé sklo v okně.
I když asi o stavu populací mníka v našich vodách detailní informace nemáme, lze konstatovat, že se vyskytuje lokálně. Jeho populace jsou většinou méně početné, na mnoha místech by snad bez vysazování uměle odchovaných násad i zanikly.
Nelze se proto divit tomu, že byl zařazen ve vyhlášce č. 395/1992 Sb. jako ohrožený druh a v Červeném seznamu mihulí a ryb ČR verze 2010 je uveden v kategorii „téměř ohrožený“ (NT – Near Threatend). Protože ale rybářský tlak na mníka není nikterak velký a snad nepatří ani k běžným úlovkům predátorů, doufejme, že se mu bude v našich vodách dařit alespoň tak jako dnes.
Diskuze k článku (0)