Kdysi jsem jako kluk jezdil k babičce na venkov, asi 7 km od Hradce Králové. Mezi vesnické raubíře jsem ale zakrátko zapadl. Některé rošťárny byly pro mě nové, o to zajímavější. Patřilo mezi ně opékání cizích slepic nebo holubů, vyplavování myší na poli, popřípadě války mezi pevnostmi postavenými z balíků slámy.

text: Pavel Šolc

Nejvíce času jsem po prvotním rozkoukávání trávil se dvěma o rok staršími kamarády, Petrem a Honzou. Mně bylo v roce 1969 devět, ideální věk na podnikání dobrodružných výprav, hlavně v přírodě.

Sirka místo splávku

Honzovi rodiče měli takové polorozpadlé selské stavení v Sadové, kde přímo pod okny protékala říčka Bystřice. Myslím, že tenkrát v mém životě osudový zlom. Hrouzky jsme chytali na kousek vlasce s připevněnou sirkou místo splávku a s bůhvíjak přivázaným háčkem. K ohnutému špendlíku na režné niti bychom se nikdy nesnížili.

Už tenkrát se nám občas do ruky dostalo Rybářství, kde jsme se něco dočetli. Při tomto způsobu lovu jsme se naučili trpělivosti, reakce na sebemenší záběr byla blesková. Zpočátku jsme se pohybovali v blízkosti statku, protože Bystřice byla revír, povolenky jsme pochopitelně neměli.

Později jsme ale zjistili, že tuto vodu mnoho rybářů nenavštěvuje, proto jsme se odvažovali dál a dál. Žili tady plotice, proudníci, ale hlavně tloušti. Ano, už tehdy jsme je spolehlivě rozeznali, na rozdíl od mnohých rybářů, kteří je označovali za bílé ryby.

Chceme kapra!

Po nějaké době nám začalo vadit, že jsme ještě nechytili žádného kapra. A tak vznikl plán. Asi kilometr přes pole byl chovný rybník s kapry v délce okolo 35 cm. Napadlo nás, že když jich pár nachytáme a pustíme je do Bystřice, tak to vlastně ani pytlačení není.

kapr
foto: Pixabay

Připravili jsme si starý prádelní hrnec, který jsme našli ve stodole, pytlačky a vyrazili jsme. Vybrali jsme dobu v pravé poledne, protože každý, kdo u nás na vesnici chodil na „jézeďácký“ pole „sklízet“, věděl, že v tuhle dobu jsou všichni na obědě. No a porybní jsou taky jenom lidi… Navíc se pokazilo počasí a začalo pršet.

Vše probíhalo hladce, ale když jsme donesli a vypustili třetí hrnec kapříků do řeky, byl na nás žalostný pohled. Byli jsme utahaní, špinaví – a to nás ještě čekalo 9 km na kole domů. Ale úkol byl splněn, takže jsme byli šťastní.

Větší ryba jako sen

Jednou jsme se odvážili jít na ryby dost daleko od chalupy, proti proudu až ke splavu. Voda tady byla širší a slibovala i větší úlovky. Možná i dravce. Byl to risk, protože tady by rybáři mohli být. A kde jsou rybáři, bývá i porybný. Doma jsem si „vypůjčil“ prut svého staršího sourozence, protože bych u splavu s pytlačkou nechytal.

Asi po půlhodince neskutečných nervů i neúspěšného lovu hodině nervů se na mostku nad splavem objevil chlápek se psem a začal na nás křičet, co tam děláme. Rozlítli jsme se jako hejno vrabců. Náš zákon zněl, že když utíkáme, tak každý jinam. Popadl jsem prut a mazal pryč, ale měl jsem smůlu, chlap s čoklem se pustil za mnou.

Tehdy jsem běhal opravdu dobře, ale překážel mi prut, z něhož navíc odpadl naviják. Chtě nechtě jsem musel zastavit, protože ten „vypůjčený“ prut byl i s navijákem na tu dobu slušný cajk – přívlačák, dutý laminát se starým Tapem.

rybáři
foto: Vladimír Urban

Pes byl hned u mě a štěkal, jako by vystavoval zvěř. Ostatně, byl to lovecký pes. Nato dorazil i páníček. Začalo prošení, ať mě pustí, že to není můj prut. Mluvilo se o rodičích, národním výboru, škole, trojce z chování…

Jak mě zachránili kapři

Jéžišmarjááá! Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale zeptal jsem se, jestli jsou v Bystřici kapři. To pána tak překvapilo, že přestal vyhrožovat a okamžitě odpověděl, že se občas nějakej chytí, ale nic moc. A hned: „Proč tě to vlastně zajímá, ty pacholku? Tak jsem mu řekl, že jsme je tam nedávno vysypali. Nevím, co se stalo, ale vrátil mi vercajk s tím, že ať už mě tam nikdy nevidí.

Po téhle zkušenosti jsme se s Honzou a Petrem přihlásili do rybářského kroužku a za nějaký čas jsme měli povolenku na tři měsíce, prázdniny plus měsíc. Můžu vám ale říct – už to nebylo ono!

S odstupem času jsem mnohokrát přemýšlel, proč ten pán najednou obrátil. Vždyť to byla od toho usmrkance vlastně drzost! Možná i proto, že tak slušného pytláka ještě neviděl.