Od pinzety po bagr – různě tvarovaná ústa kaprovitých ryb

Snad v každé knize zabývající se rybami jsou při stavbě rybího těla uvedeny rozdíly ve tvaru a postavení úst u různých rybích druhů.

text: Jozef Májsky

Když z tohoto hlediska porovnáváme zástupce vývojově nepříbuzných druhů, tak nás široká tvarová variabilita ústního otvoru ani nepřekvapí. Určitě je ale zajímavější porovnávat různě formovaná ústa blízce příbuzných rybích druhů, která jsou výsledkem adaptace na specifickou potravu a způsob, jakým ji ten který druh získává. Protože v našich vodách je nejpočetněji zastoupená čeleď kaprovitých ryb, chtěl bych z uvedeného hlediska věnovat pozornost právě jim.

V ideálním případě, kdy jsou dolní i horní čelist stejně dlouhé, hovoříme o koncovém (terminálním) postavení úst. Typické je třeba u našich nejrozšířenějších kaprovitých ryb, jelce tlouště a plotice obecné. Takto tvarované tlamky jsou univerzální, použitelné při získávání potravy jak z hladiny, tak z vodního sloupce i ze dna. Ovšem právě pro jejich univerzálnost není jejich účinnost vždycky stoprocentní.

V závislosti od převažující potravy se mohou koncová ústa mírně lišit. U plotice nebo ouklejky pruhované, tedy druhů preferujících drobná sousta (zooplankton, drobný hmyz a jeho larvy), jsou tlamky méně robustní než třeba u tlouště, který zbaští velká sousta živočišného i rostlinného původu a potřebuje vyvinout pomocí čelistí podstatně silnější stisk.

Podobně jako u tohoto druhu jelce má silnými pysky opatřená terminální ústa i býložravý amur bílý, který se specializuje na okusování podvodní vegetace – vodních druhů rostlin i zatopené suchozemské vegetace.

Bratránek tlouště, jelec proudník, který se živí menšími sousty, má pak koncová ústa jemnější konstrukce, podobné plotici. Je třeba si ale přiznat, že postavení rybích úst nevidí všichni ichtyologové stejně, resp. u některých druhů je možné označit tvar a postavení úst jako přechod mezi dvěma typy.

Široká ústa bolena jsou nejčastěji považována za koncová. Osobně se domnívám, že jeho spodní čelist je delší, bolen má tedy mírný spodní předkus… A tak bych tohoto kaprovitého dravce zařadil spíš mezi ryby s horním postavením úst. Vždyť i proto se nejednou stane, že si mladého bolena někteří rybáři lehce spletou s ouklejí a skončí propíchnutý jako nástražní rybka.

Kromě oukleje patří mezi druhy s vrchním postavením úst třeba šavle křivočará, slunka nebo perlín ostrobřichý, který se na rozdíl od svých příbuzných, preferujících volnou vodu, rád zdržuje v hustých porostech vodní vegetace, kde oždibuje měkké části rostlin. Protože se většina rybářů běžně setkává pouze s cejnem velkým, tak snad jen málokdo si vzpomene na obrázky z ichtyologických příruček, kde jsou standardně řazeni i dva jeho příbuzní.

Právě u vzácného cejna siného můžeme pozorovat „přechodný“ typ úst mírně směrujících nahoru. Mezi ryby se svrchním postavením úst patří i dva introdukované druhy planktonofágů – tolstolobik pestrý a tolstolobik bílý, které už v současnosti ichtyologie považuje za jeden druh.

I když se jejich tlamy úctyhodných rozměrů adaptovaly na filtrování zooplanktonu z vodního sloupce a sběr potravy z hladiny, dokáží sebrat nabízenou pochoutku i ze dna. O naše nástrahy ale příliš velký zájem nejeví, proto bývá většina úlovků podseknutá za ploutev nebo jinou část těla.

Mezi našimi kaprovitými rybami nacházíme mnohé druhy žijící u dna. Tomuto životu mají přizpůsobený i tvar úst se zkrácenou spodní čelistí. Ústa s dolním postavením mohou být velice variabilní. Typickou variantou jsou vysunovatelná ústa. Mohou být jemná blanitá, jako u cejna velkého nebo podoustve říční i všech hrouzků, kteří mají v koutcích tlamky pár vousků.

Tyto druhy získávají potravu spíš z měkkého dna nasáváním, druhy s masitými ústy pak v substrátu intenzivně ryjí. Platí to pro kapra – reprezentanta stojatých a mírně tekoucích vod, i pro proudomilnou parmu, která dokáže při bagrování dna převracet i dosti velké kameny, aniž by si poškodila tuhé „gumové“ pysky opatřené dvěma páry vousků.

Snad za největšího bentického specialistu z řad našich kaprovitých ryb lze označit ostroretku, u které se okraje obou čelistí proměnily v tvrdé ostré chrupavčité hrany. Je zajímavé, že u jedinců po vylíhnutí až do věku asi třech měsíců nalezneme koncová ústa a až u starších ryb „se přesunou“ do spodního postavení.

Příčná štěrbinová ústa jsou ideálním nástrojem pro seškrabávání řasových porostů, přičemž po krmících se ostroretkách zůstávají na zařasených kamenech typické stopy.

I když příbuzní kapra – lín i oba druhy karasů, preferují život u dna, na rozdíl od svého většího kolegy mají koncová ústa, z čeho lze usuzovat, že když mají na výběr, přijímají raději potravu z rostlin – třeba drobné ulitníky a larvy hmyzu, zatímco kapr spíš ryje v bahnitém dně.

Na první pohled se může zdát toto téma jako nezáživná knižní teorie, která praktický význam nemá. Kdo by se ale na ústa kaprovitých ryb v naší literatuře podíval blíže, určitě by našel nejeden omyl při zařazení některých druhů do zmíněných tří skupin.

Ovšem dobrý přehled o postavení úst jednotlivých kaprovitých druhů ryb nám může někdy ulehčit výběr nejvhodnější techniky lovu, použití optimální nástrahy nebo pochopit, proč na dané lokalitě bral lépe konkrétní druh a ne ten, na který jsme měli zálusk.