My lidé jsme zvyklí jako hlavní smysl orientace používat zrak, ostatní smysly zůstávají v oblasti vnímání v pozadí. Pro ryby však zrak ani zdaleka nepředstavuje jediný důležitý smysl pro orientaci v prostoru. A pro mnohé je vysloveně upozaděný.

Text: Marek Šmejkal, Petr Blabolil, Zuzana Sajdlová, foto a ilustrace: autoři, David Štrunc

Pro pohyb ve strukturovaném prostředí zarostlým vodními rostlinami nebo v prostředí s nízkou průhledností musí ryby zapojit i jiné smysly. Především k vyhýbání se denním dravcům (např. štika a okoun), ale i dravcům lovícím převážně za soumraku a v noci.

Pro většinu ryb je včasné zaznamenání přibližujícího se predátora pro přežití rozhodující. V těchto situacích ryby kromě postranní čáry hojně využívají i čichu. Vyvinuly se u nich speciální adaptace pro včasné varování před blížícím se nebezpečím.

Tyto varovné látky vnímají i dravci! A pokud uloví kořist, která je obsahuje, odplave se svými výkaly mimo své lovné teritorium

To je paradoxně založené na zranění některé z ryb, která je potenciální kořistí. Při útoku a při otáčení ulovené ryby v predátorově tlamě se z vzniklých poranění uvolňují látky, jež ostatní ryby téhož druhu varují a do jisté míry to pomáhá i rybám blízce příbuzným.

V okolí je nebezpečí a je vhodné se mu vyhnout

Pokud tedy například štika zaútočí na hejno plotic a jednu z nich uloví, do okolí se z poranění rozptyluje varovný signál. Takovému místu se zbývající ryby vyhýbají stejně jako další plotice, které sem připlují později. Když už se ryby do nebezpečného prostoru dostanou, udržují mezi sebou menší rozestupy a pohybují se obezřetněji, čímž zvyšují pravděpodobnost úniku.

Detail čichového orgánu u perlína ostrobřichého. Lamely zvyšují povrch nozder a zvyšují tak pravděpodobnost zachycení molekuly

Pokud je plotice ulovena a spolknuta, předpokládali bychom, že štice stačí počkat na rozptýlení oblaku varovné látky. Tyto látky jsou však obsaženy i v právě pozřené plotici a dostávají se (pravděpodobně žábrami, kůží a výkaly) zpět do dravcova lovného teritoria. Úspěšný predátor to má pak po určitou dobu trávení s další hostinou těžší, protože může být kořistí zaznamenán dříve než dravec hladový.

Štika není hloupá

Tyto varovné látky vnímají i dravci! A pokud uloví kořist, která je obsahuje, odplave se svými výkaly mimo své lovné teritorium. Tak si pravděpodobně zvyšuje šanci na ulovení další kořisti. Když ale štika pozře kořist, která tyto látky neobsahuje, dravec se cestováním mimo své teritorium neobtěžuje.

Chemickou signalizaci poprvé popsal rakouský vědec Karl von Frisch těsně před začátkem druhé světové války. Původně zkoumal, zda střevle potoční používají ke své orientaci sluch.

Když však jednu za účelem testování funkce sluchu na hejnové chování poranil a poté ji pustil zpět k hejnu, stalo se něco neočekávaného.

Všechny původně nikterak plaché střevle zmizely v hlubší vodě a po dlouhou dobu po nich nebylo ani stopy. Karl von Frisch tak poprvé přišel s hypotézou varovného signálu pocházejícím ze zraněného jedince, který nazval „Schreckstoff“, doslova „látka vyvolávající hrůzu“ a který se později stal předmětem zájmu mnoha vědců.

Co z toho plyne pro rybáře?

Ačkoliv je zmíněná chemická signalizace zatím pouze teoretickým výzkumem, sportovní rybaření z něj může čerpat inspiraci a rybáři se mohou vyvarovat některých chyb.

Například držení bílé ryby ve vezírku z hrubé síťoviny a současný lov v jeho blízkosti pravděpodobně ke zdárnému lovu nepřispívá. Odřená kůže ryb držených ve vezírku totiž uvolňuje do prostředí varovný signál, který ostražitost ostatních ryb zvyšuje.

Ačkoliv je ostražitost původně zaměřená na únik před dravci, součástí tohoto chování je i snížený příjem potravy. Ryby v bezprostřední blízkosti vezírku se tak budou tomuto místu vyhýbat.

A když už se zde budou vyskytovat, potravu budou přijímat jen omezeně. Úspěšný naopak může být lov dravců v blízkosti vezírku. Pro predátory jsou lákavá i nařezané nástrahy z mrtvých rybiček, neboť i oni jsou schopni zaznamenat varovné signály kořisti a pomocí nich poraněnou kořist vyhledávat.   

Poděkování

Příspěvek byl podpořen  z výzkumného programu Rozmanitost života a zdraví ekosystémů, Strategie AV21.

Napsat komentář