Fotografie
Vojtech přidal úlovek Pstruh duhový...
před 4 hod
Fotografie
Antonín přidal úlovek Kapr obecný...
před 4 hod
Fotografie
Jaroslav okomentoval „Rybář“ házel u...
včera
Fotografie
Radek okomentoval „Rybář“ házel u...
včera
Fotografie
Radek okomentoval Zahájení pstruh...
včera

Rybářské zamyšlení aneb kam směřujeme?

Marek iRybářství 25. prosince 2023 0 komentářů
potok

foto: Josef Hájek

Názory

Sedím na břehu řeky pod starou vrbou a jsem zahleděný do vodních vírů, které vytváří říční proud. Chvíli se jen tak spokojeně točí a plují po hladině, aby byly vzápětí po pár metrech znovu pohlceny vodou.

text: Josef Hájek

Zvláštní, říkám si pro sebe. I lidský život je jako nějaký vodní vír, plující po hladině. Jen nás to neustále někam odnáší, člověk se v tom všem motá a točí, jako ten vodní vír a než stihne z toho kolotoče vypadnout, zmizí, jako by tu snad ani nikdy nebyl. Někdy po něm nezbude nic, někdy jsou činy některých lidí oslavovány ještě mnoho let po jejich smrti.

REKLAMA

Nakonec ale bude všechno zapomenuto, aby to mohlo být časem opět objeveno. Nebo to navždy odplaví řeka, která tu teče už od počátku věků. Pořád svá, divoká a nespoutaná.

Jarní paprsky slunce už dokážou vzduch v odpoledních hodinách slušně rozpálit, a tak jsem rád za stín, který mi stará vrba poskytla. Opírám se o její mohutný zkroucený kmen a užívám si přítomný moment. Vím, že klidně už zítra zde může být místo majestátného stromu pouhý pahýl.

REKLAMA

Popravčí s motorovými pilami se znakem Povodí Moravy jsou totiž nemilosrdní a řeku by nejraději viděli bezmocnou, holou, zkrocenou a sevřenou betonovými železy. Bez života a bez moci. Už mnoho a mnoho kilometrů krásných řek bylo proměněno v monotónní, rovné stoky a tupě tekoucí, vydlážděné kanály. Stejně jako naše myšlení, které je často zkoprnělé a krátkozraké.

Taková řeka navždy ztratí své neopakovatelné kouzlo a propojenost se stromy, rostlinami, živočichy a se všemi, kteří jsou na ní závislí.

Je stále těžší najít v přírodě aspoň kousek přirozené a původní krajiny. Myslím, že tento problém trápí nejen nás z mladších generací, ale i ty starší, kteří ještě pamatují čerstvě orosenou zem, hučící potoky plné vody, raků a pstruhů. Nikdy jsem si nemyslel, že tak rychle nastane doba, kdy se o takových věcech bude už jen vyprávět.

potočák
foto: Josef Hájek

Jako kluka mě děda brával k našemu malému potůčku a ukazoval, jak se chytají pstruzi a raci do ruky. Od otce jsem slýchával neskutečné příhody o velkých pstruzích, které zde běžně s dědou chytávali, jakmile na podzim nastal jejich čas a pstruzi vytahovali do malých potůčků, aby v nich mohli prožít ty krátké okamžiky lásky.

Když se jdu dnes projít k našemu místnímu potoku, připadá mi to vyprávění jako sen. Tady kdysi plavali velcí pstruzi? Dívám se na malou polovyschlou stružku, klikatící se mezi kmeny stromů a obnaženými kameny. Přivřu oči a představuji si, jak zde před desítkami let vytahovali velcí pstruzi do tření. To musela být neuvěřitelná podívaná.

Obraz se pojednou rozplyne a znova se dívám na malou kroutící se stružku, ve které je místy sotva několik centimetrů vody a všude z ní vyčuhují větší i menší valouny, jako kužely na závodnické dráze.

Jsem rád, pokud pod některým z kamenů objevím aspoň nějakého blešivce. V poslední době je výhra vlastně už jen to, když je v potoce vůbec nějaká voda. Tak rychle se krajina proměnila za posledních několik let. Dokážeme na tyto změny včas zareagovat? Poradí si příroda sama, nebo jsme zčásti odsouzeni k zániku, tak jako již mnoho starověkých, vyspělých civilizací před námi?

Nebo tyto projevy narušené rovnováhy v přírodě nebudou tak dramatické, jak by se mohlo zdát? Ano, stále častěji se potýkám s tím, že narážím na více otázek, než kolik se mi dostává odpovědí.

Krásná řeka

Snažím se být v přítomnosti, právě tady a teď, ale myšlenky se mi v hlavě honí podle své libosti. Proč si pořád my lidé myslíme, že víme všechno nejlépe? Proč stále dokola slepě věříme, že na každou trhlinu, kterou způsobíme, najdeme náplast? A naše trapnost a bezradnost jde vidět dennodenně, kam se jen podíváme. Dávno jsme zapomněli naslouchat našemu srdci a nedokážeme rozpoznat, co je správné.

A když náhodou ano, pak v sobě tyto pocity okamžitě potlačujeme, abychom je hned pro jistotu odhodili do prázdného a temného místa v nás. Omezili jsme se pouze na pocity vlastního prospěchu.

tloušť
foto: Josef Hájek

Ale už dost. Snažím se ovládnout a soustředit své myšlení. Jsem přece u vody. U řeky, která je svým způsobem ještě pořád krásná. Stejně jako žena, u níž je někdy krása viditelná až tehdy, dokáže-li se muž podívat správným pohledem. A řeka, stejně jako žena mne dokáže pokaždé naprosto pohltit svým jedinečným kouzlem – mívám najednou pocit, jako bych vzplanul a celý hořel.

Co za tajemství asi ukrývá pod neprůhlednou hladinou právě tato řeka? Třeba tam za tím velkým balvanem, co vyčuhuje kousek po proudu, sotva metr od břehu. Svým tělem vytrvale vzdoruje říčnímu proudu. Rozráží vodu a vytváří za sebou zpětný proud, kde se pravděpodobně bude usazovat i potrava, kterou tu místní ryby, jak ve skrytu duše tiše doufám, nenechají bez povšimnutí.

Kam odplavaly ryby?

Připravím si svůj oblíbený muškařský prut, navážu malou nenápadnou nymfu v olivové barvě, vysoukám předpokládané množství šňůry k nahození mušky do předem vytipovaného stanoviště ryb a snažím se nástrahu dopravit na rozhraní zpětného a hlavního proudu.

Několikrát švihnu prutem a… nástraha letí přesně do „vracáku“ za kámen. No, chtěl jsem nástrahu položit trochu víc na střed řeky, ale dalším náhozem vše napravím. Muška si spokojeně plave s proudem. Občas se zachytí o nějakou řasu či kámen, ale po jemném zatažení za šňůru zase pokračuje dál.

Náhozů pomalu přibývá a čas plyne. Zkouším měnit mušky i styl vedení, ale jsem bez odezvy. Ještě před několika málo lety by se na malou mušku zuřivě a dravě vrhali pstruzi menších velikostí. Dnes mi přijde řeka bez ryb, bez života. Trefil jsem jen špatný den, kdy ryby prostě nežerou? Jsou tu vůbec ještě nějaké?

Ti větší pstruzi bývají často náladoví, ale ti malí se dali nachytat pokaždé. Jak tu můžou být velcí pstruzi, když tu nejsou ani malí? A kam všechny ty ryby najednou zmizely? Skončily v zobácích a drápech nenasytných zvířecích predátorů, jejichž počty strmě rostou nahoru? Nebo jsme je snad vychytali my, rybáři? Či se snad pstruzi ve stále teplejší vodě a s absencí přirozených úkrytů necítili dobře a jednoduše někam odplavali? Ale kam?

parma
foto: Josef Hájek

Přirozená stanoviště ryb jsou více a více likvidovány. Navzdory věhlasným zprávám o revitalizacích našich toků vidím jen stále stejné betonování a rovnání koryt řek. Mýcení veškerého porostu včetně křovin a starých vzácných stromů, které jsou svými kořeny s řekou navždy propojeny. Tím se řeky samozřejmě rychleji prohřívají.

Mnoho úseků, na kterých v minulosti nerostly žádné vodní řasy a rostliny, je najednou plných vegetace, až zmírňují proud – voda v takových místech téměř stojí. Ani ryby se už v takových částech řeky potáhnutých řasou téměř nevyskytují. A proč se to tedy děje?

Druhá šance nebude

I to špatné je zřejmě pro něco dobré.  Zdá se, že přichází doba, kdy si naše chyby uvědomujeme a naše generace by měly napravit chyby předchozích a rozhodně je neopakovat. Jde přece o naši budoucnost a naše životní prostředí. Stále více přibývá lidí, kteří netouží po vybetonovaných a přehřátých prostorách měst, ale nachází seberealizaci a smysl existence v přírodě.

Stále více lidí si uvědomuje napojení na přírodu. Ale nové změny, přerod v myšlení a směry ve filozofickém pohledu na svět jsou často zdlouhavé a než dojde k myšlenkovému obrození větší části společnosti, uplyne v řece hodně vody. Máme vůbec ještě tolik času? A až nastane toto uvědomění a probuzení ze současné hypnózy, nebude už příliš pozdě?

Jisté je jen to, že příroda tu bude v nějaké formě existovat vždy. A člověka k tomu vůbec nepotřebuje. Můžeme Matku zemi, jak ji nazývají indiáni, nesčetněkrát ponížit, znásilnit, vydrancovat a vytrhnout jí srdce z hrudi, ale ona tu bude stále. Ať už s námi, či bez nás. Pokaždé si najde cestu, jak znova zaklíčit, vyrůst a vykvést. Stejně jako řeka a ryby v ní.

potočák
foto: Josef Hájek

Je tedy na nás, jestli si včas a konečně uvědomíme fakt, že jsme jen pouhými články v obrovském a fascinujícím řetězci forem života na naší planetě. A že stejně rychle, jako naše civilizace vzrostla, se může navěky beze stopy vytratit. Už staří řečtí filozofové psali o zločinech a útrapách, kterých se lidé v dávných časech na přírodě dopouštěli.

Už tehdy bylo z dochovaných záznamů patrné, jak moc člověk působil na krajinu kolem sebe a jak moc ji ovlivňoval. Už tehdy se psalo o vymírání rostlinných a živočišných druhů a poklesu biodiverzity.

Tak proč historii znova opakovat? Proč opakovat stále ty stejné scénáře dokola? Hrajeme si na vyspělou a vysoce inteligentní společnost, ale přitom se chováme jako hlupáci. Zaslepení všedními starostmi, touhami a každodenním stresem o to, jak vydělat peníze pro spokojený život, jsme stále vtahováni do točícího se kolotoče myšlenek, ze kterého jako by nebylo úniku.

Možná až jednou zestárneme, budeme si přát prožít náš život znovu a jinak. Ale druhá šance už nebude. Příležitost máme pouze tady a teď.

REKLAMA
REKLAMA
Líbil se vám článek?

Pošlete ho dál svým přátelům

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru

Diskuze k článku (0)

Novinky z iRybářství na váš e-mail

Články, videa, recepty a další novinky na váš e-mail. Mějte přehled